„Za dobré paměti a s dobrým rozmyslem činím tuto poslední vůli: Mé jmění jest jen skromné, záleží jen z několika set zlatých a v knihách. Knihy jsou roztroušeny dílem doma, dílem na radnici. Z této příčiny snažně prosím pány Ranka a Peteru, aby tyto knihy snesli a učinili katalog a aby se o to postarali, aby to svým časem bylo příznivě prodáno. Co se za to strží, náleží rovným dílem mým dětem.
K hotovému jmění náleží 3 ruské obligace po stu rublech, ty mají dostati mé dcery podle čísel každá jedno a to na ten způsob, kdyby jedna z těchto obligací vytažena byla a vyhrála, náleží ½ té výhry té, čí jest a druhá ½ nechť se rozdělí mezi ty dvě ostatní rovným dílem. Dále mám 8 obligací po 100 zlatých v poukázkách Hypoteční banky království Českého a okolo 100 zlatých ve zlatě. Za ty zlaté peníze nechť se koupí ještě jedna obligace Hypoteční banky, aby každá dcera obdržela 3 takové obligace.
Mám pojištěno konečně na domě někdy Lacinově na Pískách pod Skalkou 400 zlatých kon. Mince, o ty ať se také moje děti rovným dílem rozdělí. Jiných peněz na hotovosti mám 70 zlatých, které jsou doma uloženy, dále dostanu za nové vydání „Kytice“ od knihkupce Pospíšila asi 80 zlatých, tyto peníze i s těmi, co dostanu od Pohřebního spolku magistrátních úředníků, budiž ustanoveny přesně na zapravení útrat pohřebních a co zbude, na běžné potřeby, tolikéž co dostanu za nápěvy písní národních z Kobrova knihkupectví.
Za pomocníka mých dvou nezletilých děvčat zvolil jsem sobě mého dobrého přítele dra. Emlera, prose ho snažně, aby se mých dítek ujal a podle možnosti radou a skutkem jim byl nápomocen. Za spolu poručnicí jmenuji svou milou manželku v té plné důvěře, že s nimi jako pravá matka nakládati a je ke všemu dobrému vésti bude.
Zbývají tu ještě mé některé nepatrné skvosty, jsou to jmenovitě 2 rády, diamantový prsten a některé pamětní peníze, s těmi ať pan poručník s paní poručnicí naloží dle dobrého zdání, mají-li se prodat, anebo se dítky o ně rozdělí. Kdyby později snad se něco jmění vyskytlo, o čem nyní nevím, prosím pana poručníka s paní poručnicí to rozdělit mezi mé dítky rovným dílem.
Za svědky té mé poslední vůle poprosil jsem své dobré přátele, pana dra. Emlera, p. Josefa Ranka a p. Šámala.“
Dáno v Praze, 19. listopadu 1870
Poslední chvíle
Blížíme se ke konci života Erbenova, k osudnému podzimu roku 1870. Básník, unaven ustavičným zápasem s recidivami své plicní choroby, změkl, vážně zapochyboval nejen o provedení svých literárních záměrů, ale neútěšně se díval též na celý náš národní život vůbec:
„… já také dnem 7.listopadu vstoupím v rok 60tý“, psal Roštlapilovi 1. října 1870, „a rok od roku vždy mi ubývá naděje vykonati to, co jsem si za mladých let vykonati umínil. Co se pak dotýče zlepšení obecného stavu našeho, to již ani ničehož nedoufám. Dejž Bůh, abych se v tom zmýlil.“ Erbenovo vzezření změnilo se docela. Krásná, charakteristická hlava zbělela jako mléko, obličej pohubl a nabyl tvrdých stařeckých rysů, zesilovaných šedivým plnovousem, jehož dříve básník nenosíval. Jizva na spodní levé líci výrazněji vystoupila. Jen staré brejličky s tenkými, kovovými obroučky Erben podržel. A pak si uchoval až do posledka přímou nezlomnou chůzi. Ve svých 59 letech vypadal na sedmdesátníka.
Koncem září udělalo se mu nevolno, z žaludečního kataru vyvinula se v říjnu žloutenka. Choroba nezdála se zprvu nebezpečná. Erben se léčil dietou a karlovarskou vodou a těšil se „jako Mojžíš, dívaje se zdaleka na zaslíbenou zemi“, že bude moci v brzku večer jísti něco lehkého masa a píti trochu plzeňského piva.
Za nuceného odpočinku po čase své choroby pojal básník plán k opernímu libratu „Štěstí a neštěstí“, které nedokončil.
Choroba básníkova se totiž v listopadu valně pohoršovala. Básník slábl, trpěl kruté bolesti, musel ulehnouti. Byla zachvácena játra akutním zánětem. Jen chvilku, když bolest polevila, pracoval na konceptu svého zamilovaného libreta.
V pátek 18. listopadu ošetřující lékař spolu s dr. Hanělem a dr. Fundou konstatovali beznadějnost stavu. Básník však byl stále při plném vědomí, jen chvíli upadl do mdlob.
Na sobotu odpoledne povolal k sobě archiváře Josefa Emlera, který jej po čas nemoci navštěvoval, byl básníkovým důvěrníkem a pak poručníkem nezletilých dětí, spolu s magistrátními úředníky Josefem Rankem a Janem Šámalem.
Jim při plném vědomí diktoval poslední vůli.
Ze soboty 19. listopadu na neděli 20. listopadu dal se zaopatřit svátostí umírajících přítelem P. Kralovcem, katechetou na Vyšší dívčí škole.
Smířen s lidmi i s Bohem, vyrovnán se světem i životem básníka se uklidnil, žil ještě den při plném vědomí, napomínal své dcery, aby neplakaly, až to naň přijde, aby prý ho neprobudily. O jedné hodině v noci 21. listopadu 1870 dostavil se smrtelný zápas, jemuž básník podlehl.
Úmrtní oznámení
Zármutkem hlubokým sklíčeny, dáváme svým přátelům a známým bolestnou zprávu, že náš milovaný manžel a otec
Karel Jaromír Erben
ředitel pom. Úřadu Pražského magistrátu, rytíř cís. rus. Řádu sv. Anny, rytíř černohorského řádu Danilova „za nezavisimost Crnegore“ druhé třídy, čestný doktor císařské univerzity v Charkově, čestný člen společnosti přátel ruské literatury při univerzitě Moskevské, jihoslovanské akademie v Záhřebě, historicko-statistické sekce c. kr. Moravsko-slezské společnosti v Brně a členského akademického spolku v Praze, čestný dopisovatel císařské veřejné biblioteky v Petrohradě, čestný poručík c. kr. priv. sboru Pražských ostrostřelců, skutečný člen archeologické společnosti v Moskvě, dopisující člen cís. akademii nauk v Petrohradě, Linnécské společnosti v Lyoně, cís. Král. říšského ústavu geologického ve Vídni, místopředseda historického spolku v Praze, výbor společnosti Muzea král. Českého, člen odboru musejního pro vzdělání řeči a literatury české i odboru archeologického, řádný člen král. české společnosti nauk v Praze atd.
v Pánu zesnul dne 21. listopadu 1870 v 59. roce svého věku na rozmíšení krve, opatřen svátostmi umírajících.
Tělesné ostatky jeho budou dne 23. listopadu o 2. hodině odpolední z domu smutku č. 1448-I (v Michelské ulici) na hřbitov Košířský pochovány.
Zádušní mše svatá za zesnulého budou ve čtvrtek 24. listopadu o 10. hodině dopolední ve farním chrámu sv. Jiljí slouženy.
Náhrobek
K. J. Erben pochován na malostranském hřbitově v Košířích. Hrob básníkův byl blízko zdi, nad níž za potokem, jejž zastiňovaly olše, se zdvihala příkrá stráň Černého vrchu.
(„Ze vzpomínek“ K. V. Raise)
Nad hrobem stál od podzimu 1873 jednoduchý mramorový pomník s básní Josefa Ranka:
„Poslední když tvoje hodina
odbila, náš pěvče ušlechtilý,
zatruchlila tvoje rodina,
že jí odešel choť, otec milý.
Zakvílela celé česká země,
kladouc na hrob krásnou kytici,
zalkalo širé slovanské plémě,
že nám ztichnul hlas tvůj věštící.
Ztichnul hlas, však živ jest výrok tvůj,
zůstal nám, co drahý ostatek :
že jen pokud jestiť národ svůj,
pokud šetří svojich památek.“
Pozůstatky básníkovy a jeho první choti Barbory byly ve vší tichosti 28. června 1908 na přání rodiny enhumovány a přeneseny do hrobky rodiny Rezkovy a Erbenovy na Olšanských hřbitovech.
Opsáno z kroniky Miletína.
O hrob svého rodáka se nyní stará Město Miletín a členové Klubu přátel K. J. Erbena.