Dílo

Květen

Básně na paměť těch, kteří položili své životy za vlast – 1945

Z bláta do louže

Vzpomínky politického vězně – 1. vydání 1996

Šelmy na scéně

Deset let života 1938-1948 – 1. vydání 1999

Poezie v okovech

Rozsáhlá sbírka básní – dosud nevydáno

Osliáda

Veršovaná politická satira – 1. vydání 2000

Z bláta do louže

Tato kniha podává svědectví o úseku života jednoho člověka z oněch statečných, kteří nehleděli na osobní strádání v zájmu vyšších ideálů a v zápase o zachování demokracie proti omezenosti a bezpráví. Kdo je autor pan Alois Hlavatý? Především hluboce lidský člověk ryzího charakteru a pevných morálních zásad, které nikdy nezradil. Narodil se 6. července 1906 v Miletíně. V Hořicích absolvoval Obchodní akademii a poté Vysokou školu obchodní v Praze. O dalších osudech autora od roku 1948 do roku 1961 se čtenáři dozvědí z knihy. S panem Aloisem Hlavatým jsem se seznámil na sklonku roku 1990, kdy nás navštívil na Městském úřadě v Hořicích a s nevšedním zájmem chtěl získat informace o životě ve městě, o jeho problémech a perspektivách. V době, kdy zneužívali znovunastupující demokracii všelijací nepoctivci ke svému obohacení, přinesl pan Alois Hlavatý padesát tisíc korun jako dar pro městskou nemocnici. V příštích letech následovaly dary další až do současných 250 tisíc Kč. Ryzost jeho charakteru podtrhuje skutečnost, že to jsou peníze získané náhradou za nespravedlivé věznění, o kterém kniha vypravuje. Stejně tak se zachoval pan Hlavatý ke svému rodnému Miletínu, kterému věnoval stejnou finanční částku. Proto zastupitelstva obou obcí přijala rozhodnutí o vydání této knihy společným nákladem.
Svojí nezlomnou vůlí dokázal autor vzdorovat všemu utrpení a potlačovat lidskou důstojnost v době věznění. Se stejnou úporností si dokázal vycvičit paměť k nepochopitelné dokonalosti a po návratu sepsal všechny básně i tuto knihu s přesnými časovými údaji. Tento čestný občan města Hořic v Podkrkonoší a města Miletína patří k lidem, kteří jsou ukazateli světla na cestě životem ostatních a jejichž přátelstvím se cítíme být poctěni. Jsem rád, že jsem také jedním z nich.
Pro autentičnost jsem ponechal dílo autora bez podstatných jazykových úprav. Děkuji paní Bohumile Krutilové, paní Věře Šmídové a panu Antonínu Rudlovi za jejich nezištnou pomoc, bez které by tato kniha, jako pozornost k 90. narozeninám autora, nemohla být vydána.
Divoký

Ozvěny domova

Vážený a milý čtenáři,
sbírka básní, kterou jsem si dovolil vložit do Tvých rukou, je snůškou nejrůznějších veršů, skládaných podle okamžité duševní potřeby, jímž jen se značnými potížemi se podařilo vyemigrovat z míst, kde se zrodily. Nejdříve se musely oprostit od žalářních mříží, pak se protlačit vězeňskou branou, aby teprve potom mohly být dány na papír a dostat se až před oči nezasvěceného čtenáře.
Všechny tyto básně byly dány dohromady v době mého věznění, které trvalo téměř dvanáct let. V československých, tzv. „ústavech nápravného zařízení“, což je pouhý eufemismus pro slovo „kriminál“, jsem je skládal v letech 1949 až 1960. Za tuto dobu jsem prošel, až na jednu výjimku, všemi velkými, tehdy tak nechvalně známými, československými kriminály: Pankrác, Bory, Mírov, Ilava a Leopoldov. Onou výjimkou jsou Kartouzy, které mi chybí do úplnosti této sbírky. Kromě toho téměř devět měsíců vyšetřovací vazby jsem prožil ve věznici Krajského soudu v Hradci Králové a podle potřeby jsem byl deponován ještě v devíti věznicích menších.
Více než polovinu z vězeňské doby jsem střídavě strávil na Slovensku v Leopoldově, který se tím stal jakýmsi mým domovským kriminálem, a odkud také dne 23. září 1960, údajně nevyléčitelně chorý, jsem byl propuštěn na svobodu. K tomu bych ještě uvedl, že jsem byl vězněn z důvodů čistě politických, protože v roce 1948 nesouhlasil jsem se způsoby, jak byla tehdy uváděna do života politická diktatura.
Za dobu přibližně dvanácti let pohřbeného života za mřížemi, jsem dal dohromady kolem dvouset básní, což je více než 6000 veršů. V různých kriminálech a také v různých dobách, byly i velmi rozdílné režimy, což se vždycky projevilo i v obsahové náplni veršů. Nejhorší dobou byla léta od r. 1948 přibližně do r. 1953. Tehdy jsme už přestávali věřit, že jsme ještě lidmi a žijeme-li vůbec mezi lidmi. V tuto dobu, až snad na vzácné výjimky, vězeň mohl mít u sebe pouze pastu a kartáček na zuby. Obstarat si papír nebo kousek tužky bylo téměř vyloučeno. Pokud by se to někomu přece podařilo a přišlo se na to, pak následky byly neuvěřitelně kruté. Obvykle to znamenalo přibližně jednoměsíční pobyt v korekci, zostřený občasnými výprasky, někdy až do němoty. Dále trestní dávku jídla sníženou na polovinu, a co snad nejvíce bolelo, zákaz písemného styku s rodinou, někdy na řadu týdnů a i měsíců.
Chtěl-li se vězeň od těchto nelidských poměrů poněkud abstrahovat, pak bylo třeba, aby i mimo pracovní dobu se něčím zaměstnával, k něčemu se upnul, nechtěl-li po čase propadnout úplnému pesimismu nebo nihilismu. Já se tedy zaměřil na verše a jen tak z hlavy, bez tužky a papíru, jsem se pustil do skládání básní.
Celkem to bylo snadnější, než jsem se domníval. Dělal jsem to tak, že k jednomu verši jsem přidal druhý, pak třetí, hned si vše opakoval, takže když jsem došel až k verši poslednímu, celou báseň stálým opakováním jsem už uměl nazpaměť. A takto jsem složil více než jednu polovinu svých básní.
Pro usnadnění opakování jsem si pamatoval pořadí skládaných básní i s příslušným počtem veršů a alespoň dvakrát za měsíc jsem si je opakoval. Později, když jejich počet stále narůstal, činil jsem to jednou měsíčně. Po návratu do Prahy jsem je všechny z hlavy „vysypal“, nejdříve si je napsal těsnopisem a teprve později psacím strojem na papír.
Na různých cestách jsem žil společně s lidmi nejen nejrůznějších charakterů, ale i nejrozmanitějších povolání. Byli mezi námi universitní profesoři, lékaři, církevní hodnostáři, různí umělci, důstojníci, tovární úředníci, dělníci a rolníci, ale také vrazi, lupiči, všechny odrůdy zlodějů a jiná kriminální individua. Téměř všichni tito lidé věděli, čím se zabývám. Přesto ani mezi těmi nejhoršími se nenašel jediný, který nějakým způsobem by na mě upozornil. Před mnohými z nich jsem si své verše opakoval, buď na cele, na vycházce, nebo při práci. Pro ně i pro mne byly určitou duševní posilou, udržovaly nás ve víře v lepší zítřek a odváděly nás od nepříjemného, často až velmi tvrdé a kruté přítomnosti.
Občas se sice stávalo, že z neznámých mně důvodů jsem byl isolován na samotce. Domnívám se však, že s mými verši to nemělo nic společného. V opačném případě by totiž represálie nekončily pouhou isolací. Snad se to tak dělo proto, že už soudem jsem byl označen za osobu „společensky a politicky“ velmi nebezpečnou, a že touto cestou mně to bylo připomínáno. Dělo se to tak obvykle tehdy, když politická situace někde venku se nějak přiostřila, jako třeba za maďarských událostí v r. 1956. Z našeho „muklhajmu“ se taková isolace obvykle týkala mne a Dr. Josefa Nestávala. Byli jsme tak přísně střeženi, že ani chodbaři nesměli s námi přijít do styku a jídlo až do cely nám podávali pouze bachaři „krmítkem“ ve dveřích.
Velkou výhodou bylo pro mne to, že všechny verše i různé události jsem si pečlivě ukládal do paměti, takže při sebedůkladnějším „filcuňku“, někdy až zcela do naha, nemohlo být u mne nic nalezeno a nemohlo to být nikým „znárodněno“. Po návratu domu jsem dále udržoval velmi přátelské styky s několika dobrými známými z kriminálu. Tito lidé už doma v civilním životě velmi rádi vzpomínali na chvíle, kdy buď na cele nebo ve dvojici na vycházkách jsem jim své verše recitoval. Ústně i písemně mně za to projevovali svůj vděk, za chvíle které bývaly světlými okamžiky v tehdejším temnu naší společné nesvobody.
Ze všech těchto lidí snad nejvíce vzpomínám na Dr. Jindřicha Čadíka, profesora Karlovy university v Praze, velkého ctitele miletínského básníka Karla Jaromíra Erbena. Už v době našeho společného vězení v Leopoldově se mi nabídl, vrátíme-li se z kriminálu, že potom po našem návratu napíše k mým veršům několik úvodních řádků. Slíbené splnil a já za tento jeho přátelský projev jsem mu vděčen. Svůj úvodník nazval „Předmluva svědecká“.
A tak tyto mé básně, i když tehdy jsem nemohl vědět, dostanou-li se vůbec na veřejnost, svůj hlavní úkol už dávno splnily: Mně a mnoha jiným byly posilou v dobách tak těžkých, temných a nelidských a udržely nás ve stálé naději, že jednoho dne se z onoho pekla dostaneme. Dále uvedené básně jsou jen výběrem z jednoho básnického celku, uspořádaného pod hlavičkou: „Když ticho promluví…“ Obsahuje celkem 75 básní, jimiž jsem se snažil odpoutat se od mříží kriminálu. V těchto verších jsem se ve vzpomínkách vracel domů do Prahy a zejména do svého, mně tak drahého Podkrkonoší. A právě tyto jsou uvedeny v následujícím výběru.
Alois Hlavatý

Pohádky z naší malé zahrádky

Milý čtenáři!
Pohádky, které se Ti dostávají do rukou, se rodily za velmi neobvyklých okolností v době, kterou je možno označit při nejmenším za značně nemorální a hodně podivnou. Byly dávány dohromady za mřížemi a dráty kriminálů, v místech, kde jsem si odpykával dlouholetý trest za svůj nesmlouvavý postoj ke komunistickému zřízení u nás.
V oné době vězeň nesměl mít u sebe tužku nebo papír, a tak tyto pohádky jsem skládal tak, že k prvnímu verši jsem přidal druhý, oba si hned opakoval, pak třetí a další, ukládal si je do paměti a než jsem došel k poslednímu, celou báseň jsem už uměl nazpaměť. Po propuštění domů jsem všechno z hlavy vysypal, napsal na papír, a tak i tyto pohádky se tehdy dostaly se mnou na svobodu.
Přál bych si, vážený čtenáři, abys při čtení veršů si uvědomil, že i v prostředí, v jakém jsem já musel žít, je třeba si uchovat pevnou vůli a neochvějnou víru v lepší zítřek, protože jenom ten je ztracen, kdo sám sebe ztrácí!
Alois Hlavatý

Šelmy na scéně

Úvodem
Již jsme si zvykli na skutečnost, že pan Alois Hlavatý se stává významnou literární postavou nejen Hořicka, ale i širokého čtenářského podvědomí. Tento neobyčejně činorodý a vitální muž, který toho tolik bolestného prožil, se ve svých knížkách vrací do období totální poroby naší republiky, ať už je to období okupace, či doba komunistického totalismu. S neobyčejnou pravdomluvností a upřímností odhaluje současníkům rozporuplnost a tragičnost doby, vypráví o svých skutečných prožitcích a tím je srovnává s tehdejší oficiální prezentací, jak ji předkládala světu a našemu lidu vládnoucí mašinérie.
Následující stránky této knihy, pokud je to vůbec možné, by měly čtenáři naznačit, za jakých okolností byla naše republika během deseti let dvakrát surově „znásilněna“ a Československo přeměněno ve velký kriminál, jehož zamřížovaná okna se nacházela až na samých hranicích republiky.
K prvnímu „znásilnění“ došlo v období rozpínání se nacismu podle pokynů Adolfa Hitlera v roce 1938, ke druhému v roce 1948, v období nástupu komunismu, pro změnu zase podle směrnic Stalinových. Obě tyto období zanechala na duši českého národa mnoho bolestných jizev, z nichž některé, např. Vyhlazení Lidic a Ležáků, jsou ještě dnes nezaceleny.
Myslím si, že je nutné i dnešnímu čtenáři připomínat tyto období, protože zločiny, které byly v těchto dobách napáchány, by neměly být nikdy zapomenuty.
Město Hořice si považuje za čest, že pan Alois Hlavatý je právem jeho občanem, člověkem vysokých morálních zásad. Ze svých vlastních prostředků věnoval našemu městu celkem 350 000 Kč vesměs na dobročinné účely. Věříme, že tato kniha je jednou z dalších, kterou nás pan Alois Hlavatý potěší jako čtenáře i jako své spoluobčany.
Mgr. Ladislav Vrba starosta města Hořice v Podkrkonoší

Osliáda

Úvodem
Prožíváme období rychlých změn. Čas s neúprosnou pravidelností rozdělujeme mezi zaměstnáním, každodenními povinnostmi spojenými s provozem svých domácností, osobními zájmy, koníčky a nutný odpočinek… Uděláme si také čas na lidi kolem sebe? Máme dostatek pochopení pro své děti s jejich, leckdy nepochopitelnými nápady? Dokázali jsme zařadit mezi své koníčky, kterým se pravidelně věnujeme, čtení hodnotných knížek nebo sebevzdělávání? No to asi…
A tak se začtěme. Vynechme zábavný program v televizi, obětujme posezení nad sklenkou a vytvořme si klidný a pohodový večer nad dokonalou kresbou veršů autora, který každým svým skutkem dokazuje, jak veliká je jeho láska k lidem. Zažil ve svém životě období velmi krutá. Musel se vyrovnat se ztrátou svobody i svých milých, uzavřel své city do tajné schránky, kam jeho nepřátelé nemohli proniknout. A právě tam, v oněch komůrkách své mysli přechovával v období trýzně dílo, které nám v této knížce nabízí. Je si vědom pravdy, jež se lidem vždy sama připomene ve chvílích, kdy ji nikdo nečeká. Že po období dobrém může kdykoliv nastoupit období zla. A abychom mohli zlu čelit, musíme ho znát, počítat s ním a umět v zárodku utlumit.
A tak se začtěme.
Za Miletín, kde se autor narodil a kde mu vděční spoluobčané udělili čestné občanství
Lenka Kožíšková, starostka

Čerpáno z časopisu Pod Zvičinou.